Petr, chlapec s vílími křídly a skřítíma ušima

Jaro, léto, podzim, zima

Čas plynul, někdy pomalu a někdy zase rychle, to zvlášť když bylo venku krásně a všichni se sešli u malé tůňky, aby se ochladili a mohli pak tančit po louce mezi květy. Jaro vystřídalo léto a Petr se ani nenadál a na stromech se listí začalo červenat a zlatit a než všechno ze stromů opadalo na zem, Petr už uměl lézt a sedět a protože příroda nabízela tolik míst k prozkoumání, rozhodl se, že udělá vše proto, aby se na ta místa mohl podívat. A tak denně žádal víly o pomoc, až se to stalo. Naučil se přemisťovat sám. Zatím však hezky po čtyřech. Těžko říci, zda v tom měly prsty výhradně víly, nebo zda byla Petrova vůle natolik silná, že to zvládl bez čar a kouzel.

Jednou ráno se probudil a i když byl zachumlaný do peřiny, cítil, jak ho zebou uši a nos. „ Co se to děje?“ pomyslel si. Okenní tabule někdo pomaloval krásnými vzory a za okny cosi poletovalo. Malé bílé tečky. Víly mu vysvětlily, že je to sníh. Nebylo mu zcela jasné co si pod tím slovem má představit, ale byl trpělivý a čekal co se bude dít. Skřítci ho oblékli do kabátku z mechu a listí, na nohy si obul boty z dubové kůry a všichni se šli společně na ten zázrak podívat. Ťuk, ťuk. Jedna vločka dopadla Petrovi na čelo a druhá na nos. Ťuk. A teď jedna na líčko. To to studí. Když se pořádně rozhlédl kolem sebe, uvědomil si, že je vše bílé. Některá místa téměř nepoznával. Vypadalo to, jako by někdo přehodil přes celou zemi bílou deku. Trochu ho to vystrašilo, ale víly mu vysvětlily, že zima netrvá věčně. A měly pravdu. Zima byla vlastně fajn. Všichni spolu dováděli, stavěli sněhuláky a koulovali se a nejkrásnější ze všeho byly zimní večery. To se sešli v té největší chaloupce u krbu v kterém plápolal oranžovo-červený oheň a povídali si. Zvlášť ti nejstarší měli co říct. Sova vyprávěla o tom jaké to bylo deset zim před tím, než se Petr narodil, kolik sněhu který rok napadlo a kdo se v tom čase narodil a zemřel. „Sova je to nejmoudřejší svoření“, pomyslil si Petr. A tak jako se jednoho rána vzbudil a za okny viděl sníh, tak se taky stalo, že se po jednom z mnoha probuzení za okny vše zelenalo a byl opět slyšet líbezný zpět ptáků, kteří se vrátili z teplých krajů. Štěbetali o sto šest. Taky toho měli spoustu co říct.