Petr, chlapec s vílími křídly a skřítíma ušima

Jaro, léto, podzim, zima

Čas plynul, někdy pomalu a někdy zase rychle, to zvlášť když bylo venku krásně a všichni se sešli u malé tůňky, aby se ochladili a mohli pak tančit po louce mezi květy. Jaro vystřídalo léto a Petr se ani nenadál a na stromech se listí začalo červenat a zlatit a než všechno ze stromů opadalo na zem, Petr už uměl lézt a sedět a protože příroda nabízela tolik míst k prozkoumání, rozhodl se, že udělá vše proto, aby se na ta místa mohl podívat. A tak denně žádal víly o pomoc, až se to stalo. Naučil se přemisťovat sám. Zatím však hezky po čtyřech. Těžko říci, zda v tom měly prsty výhradně víly, nebo zda byla Petrova vůle natolik silná, že to zvládl bez čar a kouzel.

Jednou ráno se probudil a i když byl zachumlaný do peřiny, cítil, jak ho zebou uši a nos. „ Co se to děje?“ pomyslel si. Okenní tabule někdo pomaloval krásnými vzory a za okny cosi poletovalo. Malé bílé tečky. Víly mu vysvětlily, že je to sníh. Nebylo mu zcela jasné co si pod tím slovem má představit, ale byl trpělivý a čekal co se bude dít. Skřítci ho oblékli do kabátku z mechu a listí, na nohy si obul boty z dubové kůry a všichni se šli společně na ten zázrak podívat. Ťuk, ťuk. Jedna vločka dopadla Petrovi na čelo a druhá na nos. Ťuk. A teď jedna na líčko. To to studí. Když se pořádně rozhlédl kolem sebe, uvědomil si, že je vše bílé. Některá místa téměř nepoznával. Vypadalo to, jako by někdo přehodil přes celou zemi bílou deku. Trochu ho to vystrašilo, ale víly mu vysvětlily, že zima netrvá věčně. A měly pravdu. Zima byla vlastně fajn. Všichni spolu dováděli, stavěli sněhuláky a koulovali se a nejkrásnější ze všeho byly zimní večery. To se sešli v té největší chaloupce u krbu v kterém plápolal oranžovo-červený oheň a povídali si. Zvlášť ti nejstarší měli co říct. Sova vyprávěla o tom jaké to bylo deset zim před tím, než se Petr narodil, kolik sněhu který rok napadlo a kdo se v tom čase narodil a zemřel. „Sova je to nejmoudřejší svoření“, pomyslil si Petr. A tak jako se jednoho rána vzbudil a za okny viděl sníh, tak se taky stalo, že se po jednom z mnoha probuzení za okny vše zelenalo a byl opět slyšet líbezný zpět ptáků, kteří se vrátili z teplých krajů. Štěbetali o sto šest. Taky toho měli spoustu co říct.

Petr, chlapec s vílími křídly a skřítíma ušima

Jak to všechno začalo...

Bylo krásné jarní odpoledne. Sluníčko se snažilo ohřát promrzlou zem svými paprsky, na větvích stromů se postupně zelenalo listí a začínaly rašit pupeny. V trávě se tu a tam objevila malá květinka. Obloha byla zcela bez mráčků a přeci na jednu z mála rozkvetlých květin dopadla dešťová kapka. Zvláštní, odkud se vzala? Sluníčko na ní ukázalo jedním ze svých paprsků ve snaze malou sedmikrásku osušit. Stalo se však něco zvláštního, něco co nikdo nečekal. Místo dešťové kapky najednou leželo v trávě malé miminko. Byl to malý chlapec, jeho vlasy se třpytily jako měsíční svit a jeho oči byly jako bezedné tůňky, kdyby si někdo nedal pozor, mohl by se v nich lehce utopit. Nebyl to však jen tak obyčejný chlapec. Na zádech měl pár vílích křídel. Křídel hebkých jako hedvábí. Možná je utkali pavouci ze svých nitek. Kdo ví. Ale co to? Co ty jeho uši? To jsou přeci uši skřítka. Okolo to začalo šumět. Z blízkého lesa přihopsal zajíc a napjatě stříhal dlouhýma ušima, za ním si to vznešeně kráčela srnka, na paloučku se začaly shlukovat víly a netrpělivě třepetaly křidélky. Z lesních domečků vykukovaly hlavy skřítků, dokonce i skřítek Pecivál slezl z kamen a rozhodl se zjistit, co vyvolalo na paloučku takový povyk. Postupně se kolem malého chlapce vytvořil hlouček obyvatel nedalekých lesů, luk a strání. Nevěřícně na to malé stvoření koukali a chlapec koukal na ně. Najednou na tvářích vyloudil ten nejkrásnější úsměv. Úsměv, který měl doslova čarovnou moc. Úsměv, kterým si chlapec nakonec všechny získal a díky němuž si ho hned všichni zamilovali.

Jak mu budeme říkat? Prolomila ticho květinová víla. V tu ránu se všichni začali překřikovat, skákali si do řeci, předháněli se, kdo přijde s tím nejoriginálnějším jménem. „Sedmikrás“, vyhrkla malá sedmikráska, „Ulrich po mém dědovi“ vykřikl jeden ze skřítků, „Arnošt, Hubert, Květoslav, Duhovec“ křičeli přes sebe ostatní. Už to vypadalo, že se nedohodnou. „Petr,“ ozvalo se z zpovzdálí. Všichni se otočili za hlasem. Stál tam, jelen s obrovským parožím, vládce lesa. Nastalo ticho, nikdo ani nedutal, nikdo si nedovolil tomuto nádhernému stvoření odporovat. Jen souhlasně přikývli a dali se všichni do práce. Skřítci vybrali to nejkrásnější místo na pokraji lesa a začali stavět domeček, pavouci začali ze svých nitek splétat peřinku, mravenci z větviček vyrobili kolébku a víly se daly do vaření vydatné večeře. Na dobrou noc mu sova vyprávěla příběhy dávných předků a světlušky mu ozářily pokoj svými světýlky. To aby se v noci nebál. Ráno ho sluníčko pošimralo po nose a vítr mu trošku učesal rozcuchané vlasy. A tak započal příběh malého Petra, chlapce s vílími křídly a skřítíma ušima.

Jaký vliv na nás mají barvy? Co je to mandala? Již brzy se vše dozvíte

Nevítaný host

To není možné... Je tam. Ne, to je přece blbost. Jo je tam. Fakt je tam. Ne. To prostě není možný. Proč by tam byla? Mě se tohle přece netýká. Tohle není v plánu. Rozhodně se mi to nehodí....

Srdce buší, mozek šrotuje. Snaží se popřít realitu.

Jdete spát a zdá se vám sen. Po probuzení si na malou chvíli oddychnete. Jo, to se mi zdálo. Super. Uf.

Pak zjistíte, že tam je. Je tam pořád. Realita.

Je všude okolo a já jsem stokrát uvažovala jaké by to bylo. Co by se mi honilo hlavou. Zda bych zvolila západní či východní medicínu. Ale v podstatě mě nikdy nenapadlo, že by se mě to mohlo týkat. Jako by si člověk mohl vybrat...

A pak večer ležím u celkem nudného filmu a zjistím, že je něco jinak. Na svém těle narazím na nevítaného hosta - malou bulku, která tam nemá co dělat. Ale je tam.

Po tom, co mozek zpracuje prvotní šok a tep se vrátí do normálu, začnu malého vetřelce řešit.

Lékaři mají naštěstí pochopení a věta: „našla jsem si bulku“ mi najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, otevírá všechny dveře. Zázračná formulka. Sezame otevři se jednadvacátého století. Jen s tím pokladem uvnitř to je trošku na hovno.

Jsem potencionálně akutní případ. Tam, kde na objednání čekám měsíc mě vezmou obratem. Takže hned ráno na gyndu, kde si kromě ujištění, že se nepletu, vyzvedávám i žádanku na sono. Dva dny čekání. Těžko říci, zda to bude dlouhé nebo ne. Nálada je ve vlnách. Chvíle sebelítosti, chvíle popírání. Mozek frčí na vysoké obrátky. Přehrává si všechny možné scénáře. A taky popírá, zlehčuje, snaží se neřešit. To asi aby si nezavařil závity. Každopádně se to snažím vidět optimisticky. Bude to v pohodě, proč by nemělo být? A když ne... Tak nevím. To si můžu jen myslet. Sice si v hlavě pomalu sestavuju plán pro případ nouze, ale tuším, že by mi byl stejně k ničemu, jako finanční kompenzace po nevydařené dovolené, ideálně ve formě dárkového poukazu na další zájezd.

Na sonu milion ženských, jsem tam nejmladší. Uf. Přišla nějaká slečna. Nejsem v tom sama. Trochu sobecká myšlenka, ne? Čekám, těm přede mnou oznamujou, že jejich vyšetření jsou v pořádku. Naštěstí žádná dramata. Žádné uslzené oči plné beznaděje.

No každopádně já ze sona mířím na onkologii pro žádanku na biopsii. Super... Prý se toho nemám leknout. Po cestě jdu okolo prodejny paruk. Kde je vzali? To splétají z koňských ohonů ne?

Biopsii jsem si užila. Nejlepší je, že vám opíchnou prso, aby to nebolelo, a vy ho pak částečně necítíte. Takže si rovnou můžete zkusit jaký by to bylo, kdyby tam nebylo. Dobrý, ne?

A nezbývalo než čekat. Ale nějak jsem tušila, že je vše v pořádku. Že na mě někdo dělá jen bububu.

A nepletla jsem se. Naštěstí.

Neumím si však představit, kdyby to bylo jinak. Člověk nad tím může sáhodlouze hloubat a myslet si, že ví jak by se cítil, co by dělal. Teď už vím, že ne. Že se vlastně ani my sami tak docela neznáme. Že jenom vlastní zkušenost nám odhalí i ta nejskrytější zákoutí nás samotných.

Svatý Martin

Na svatého Martina, kouřivá se z komína.

Na svatého Martina, bývá dobrá peřina.

Nebo také: Martin přijíždí na bílém koni.

Tak či tak Martin oznamuje příchod zimy a často i první sněhovou nadílku.

A kdo to ten svatý Martin vlastně byl a proč jej oslavujeme právě 11.listopadu?

Martin byl římským vojákem, kterým se však stal z donucením. Odmala totiž toužil po mnišské kápi. Oddaně jí však „vyměnil“ za červený důstojnický plášť. Byl však vojákem soucitným a spravedlivým. Říká se, že dokonce svému sluhovi čistil boty. Jednoho dne zahlédl Martin u městské brány žebráka. Slitoval se nad promrzlým člověkem, rozřízl svůj plášť napůl a jednu půlku mu daroval. Po tomto skutku měl Martin zjevení. Odešel tedy z armády a stal se tím, čím vždy chtěl, mnichem. Odcestoval do Ghálského města Tour, kde založit klášter. A i když jim biskupové pro jeho nízký původ a vzdělání opovrhovali, lid jej zbožňoval a nakonec si právě jeho zvolil za svého biskupa. Martin zemřel 8. listopadu a pohřben byl o tři dny později. Tento den je mu tedy věnován jako památka.

Jedenáctého listopadu čeled končila službu a dostávala se mzda, výslužka nebo také vandrovnice. Zároveň končil hospodářský rok. Rozhodně bylo co oslavovat, a proto se konaly posvícenské hody, které byly zároveň posledními hody před adventním půstem. Nedílnou součástí svatomartinských hodů byla martinská husa, víno a rohlíčky nebo podkovy.

Na svatého Martina prý husa zpívá nejpěkněji a kdo jí neochutná bude celý rok hladovět. Pochutnat si na huse nebylo však jen tak. Husa se nerozdělovala podle toho, kdo si jak řekl, naopak. Nejnižší sluha dostal křídlo a to proto, aby při práci celý rok pěkně lítal, vyšší sluha dostal stehno a zbytek husy čekal na pána. Kdo si však nechtěl na huse jen pochutnat, mohl z jejích kostí vyvěštit, jaká bude zima. Bílé kosti oznamovaly zimu na sněhu, naopak kosti tmavé předpovídaly zimu teplou a blátivou a tedy předzvěst špatné úrody.

Dnes se husa peče převážně na vesnicích, kde si na ní smlsne celá rodina při svátečním nedělním předmartinském obědě. Obyvatelé měst se většinou spokojí s nabídkou místních hospůdek a restaurací.

Kromě husy, hospodyňky také napekly martinské podkovy, nebo také martinské rohlíčky, které byly plněny ořechy nebo mákem. Děvčata pak dávala pečivo svým nápadníkům, statkáři jim obdarovávali děvečky a čeledíny.

A aby bylo ty dobroty čím zapít, otevřou 11.11. v 11hodin a 11 minut vinaři sudy s mladým vínem a začne košt. Víno je potřeba vypít do velikonoc, takže pijte co hrdlo ráčí.

Pokud se chcete letos blýsknout, můžete vyzkoušet sami upéct martinské rohlíčky nebo martinskou husičku. A nebo obojí :-)

Martinské rohlíčky

2 hrnky jemné mouky

¼ hrnku oleje

špetka soli

trocha vody

Ingredience smícháme a těsto vypracujeme a vyválíme. Z těsta vykrajujeme trojúhelníky, které pomažeme vrstvou náplně a do nejdelší strany svineme

Náplň:

½ hrnku mletého máku

½ hrnku rozinek

½ hrnku oříšků

½ hrnku sladu

1-2 lžíce vody

Oříšky a rozinky rozmixujeme a vše smícháme. Pro lepší stravitelnost náplň před plněním alespoň 20 minut podusíme.

Martinská husička

1 čerstvá husa
sůl
kmín
Husu den před pečením nasolíme a okmínujeme. Druhý den pečeme v troubě rozpálené na 140 °C cca 4 hodiny do měkka. Po upečení husu vyndáme z pekáče a z výpeku vyrestujeme šťávu.

Jako kuchyňský trik doporučujeme podložit husu odříznutými křídly a do břišní dutiny vsunout skleněnou láhev. Ta se při pečení rozpálí, krásně propeče husu i zevnitř a urychlí proces pečení.

Zelí

1 ks červeného hlávkového zelí
300 g cukru
cca 2 dl lihového octa
2 lžíce hladké mouky
Zelí očistíme a nakrájíme na jemné proužky. Na husím sádle zpěníme
cibulku nakrájenou na kostičky, přidáme kmín a do zlatova orestujeme. Na cibulovém základu podusíme zelí a dochutíme solí, cukrem a octem.

Knedlíky

300 g hrubé mouky
1 kg brambor
3 vejce
100 g škrobu
Brambory předem uvařené ve slupce oloupeme a nastrouháme. Přidáme
mouku, škrob, vejce, sůl a vymícháme měkčí těsto. Vytvoříme knedlíky a vaříme ve vodě 20–25 min. Po 5 minutách zkontrolujeme, zda knedlíky plavou, jinak je odloupneme ode dna.

TIP

K huse můžete přidat také jablko, které nakrájíte na plátky a husu jím obložíte a společně s husou ještě 15-20 minut pečete. K Jablku můžete přidat třeba i hrušku a švestky.

Pokud si nepotrpíte na ovocné obležení, můžete husu prošpikovat česnekem a posypat strouhaným zázvorem.

Desatero odplenkování a něco málo navíc

Dnes jsem navštívila kurz Lucie Ernestové s názvem Odplenkování. Upřímně jsem se trochu obávala, že to bude zbytečně strávená hodina, a že se dozvím, že pokud jsme nepoužívali bezplenkovou metodu, nebo alespoň látkové pleny, jsme bez šance. Nebylo tomu tak a ani zde nebyly znevažovány metody našich babiček a matek, mezi které patří například posazovat dítě na nočník sotva vydrží sedět chvíli samo, nebo nalít do nočníku teplou vodu a čekat co se bude dít.

Pokusím se tedy předat to, co jsem se dozvěděla a doufám, že již brzy budu psát také o tom, jak se vše povedlo.

Desatero odplenkování:

1. Pro odplenkování si vyberte vhodné období. To je období bez velkých stresů a změn a to jak pro dítě, tak pro rodiče.
2. Odplenkovávat začínáme ideálně okolo 18 měsíce, v případě, že na dítěti vidíme, že je připravené, můžeme začít i dříve. Určitou roli, ne však zcela zásadní, hraje to, zda jsme používali bezplenkovou metodu, látkové či jednorázové pleny.
3. Obrňte se trpělivostí
4. Dítě do ničeho nenuďte, tím proces odplenkování jen oddalujete. I mnoho dospělých, pokud je do něčeho tlačeno, se „zadře“ nebo udělá pravý opak.
5. Děti nekáráme a netrestáme. Vynecháme věty typu: „ Ty jsi ale čuník. Fuj ty ses pokakal. Maminka se na tebe zlobí. Teda to smrdí...“
6. Děti také přehnaně nechválíme a neodměňujeme, například bonbony. Věty typu : „Ty jsi hodný chlapeček, holčička, maminka tě má ráda“ nejsou zcela vhodné. Podmínkou lásky není správné se vykakání do nočníčku.
7. Z nočníčku neděláme židličku. Dítě necháváme na nočníku sedět pouze nezbytně nutnou dobu. Nenecháváme ho si na něm hrát, dívat se na televizi a podobně.
8. Můžeme nechat dítě, aby si nočník vybralo samo. Některé děti ocení například hrací nočník, jiné se ho může bát.
9. Avšak mějme na paměti, že nočník není hračka. V případě, že jej dítě používá ke hraní, nočník schováme a dítěti dáváme pouze pro potřebu vykonání potřeby. Poté opět schováme.
10. K plenám se nevracíme. Pokud se nám již podařilo odplenkovat a dítě začalo najednou nočník znovu odmítat a počůrávat se, vydržíme. Většinou ho to za pár dní, max týdnů přejde.

K odplenkování nám poslouží tyto pomůcky:

1. učící kalhotky/slipy ( cca 150 – 300 kč za kus)
2. návleky na nohy – místo kalhot či punčoch ( cca 50 – 150 kč za kus)
3. nepropustná podložka nebo prostěradlo se speciální nepropustnou vrstvou do postýlky
4. slipy/kalhotky v dostatečném množství
5. nátělníky, trička na/pod zadek, aby netáhlo na ledviny ( na odplenkování se nehodí bodíčka)

A samozřejmě nočník :-)

Všechny výše uvedené pomůcky najdete například v kamenném obchode Brány k dětem

www.branakdetem.cz

A jak tedy začít?

Možností je několik, záleží na kterou se cítíte. Nemá cenu zkoušet něco, z čeho nemám dobrý pocit, nevěřím tomu, nebo nevěřím dítěti, že to zvládne. Případně na to nemám čas, chuť, náladu a nebo nevěřím sama sobě, že to zvládnu.

1. metoda „čistého řezu“ pro odvážné
   Tato metoda spočívá v tom, že se prostě rozhodnete, že bude váš malý princ či princezna bez plen. Doma, venku, v noci. Prostě zapomenete, že něco jako plena existuje. Dítěti nasadíte slipy/kalhotky a aby jim nebylo zima, pokud není zrovna parné léto, návleky na nožky. Upozorníte ho na existenci nočníku a na to, že pokud chce dělat „ee“ , tak právě tam. Samozřejmě je potřeba mít spodního prádla dostatek, jelikož nemůžeme čekat, že dítě naše přání hned pochopí a ocení. Abychom jej podpořili v jeho počínání, cca. jednou za hodinu (ne v kratších intervalech) se jej optáme: „Chce se ti čůrat, kakat, ee, nebo prostě jak tomu dítě zatím říká“ a poté jej na nočník posadíme. Pokud dítě odpoví na naši otázku NE, stejně to zkusíme. Pokud se však vzpíná, křičí apod. nenutíme ho a zkusíme to zase za hodinu. Tedy pokud si mezitím dítě neřekne samo. Dítěti tedy nedáváme plínku ani když opouštíme domov. Jen je potřeba se na cestu vybavit dostatečnou zásobou náhradního spodního prádla a kalhot. V případě, že používáte místo triček bodíčka, tak i bodíček. Které se však v tomto období nedoporučují a to z důvodu delší manipulace při svlékání. Často si totiž dítě řekne, že chce dělat ee až ve chvíli, kdy už danou potřebu téměř dělá, nebo dělá. Ze začátku třeba až v případě vykonání potřeby.
2. pro ty, co nemají odvahu do toho jít naplno (stejně jako já)
   Spodní prádlo (slipy, kalhotky) nahradíme zcela nebo částečně takzvanýma učícími kalhotkami, které mají v sobě ochrannou vrstvu, která nám zadrží jedno počůrání, než promokne. Jsou tedy ideální do postýlky nebo právě na procházku. Jsou prý vhodné hlavně do začátku, není tedy potřeba jich nakoupit kvanta (ono i cena je na rozdíl od běžného spodního prádla podstatně vyšší). Případně pokud si nevěříme, můžeme dítěti stále nasazovat běžnou jednorázovou plenu na akce mimo domov, případně jí nahradit plenou látkovou. Tím sice proces odplenkování prodloužíme, ale někde se začít musí :-)

Celému procesu odplenkování můžeme pomoci také časováním. Pokud víme, že dítě vykonává potřebu hned po probuzení, nebo po jídle, případně před spaním, po koupeli apod., usazujeme ho na nočník hlavně v tuto dobu.

3. bez pleny i v noci (během denního spánku)
   Zásadou číslo jedna je, nedávat dítěti napít cca půl hodiny před plánovaným spánkem. Jinak na noc můžeme pro jistotu nasadit učící kalhotky a do postýlky vložit nepropustnou podložku nebo použít prostěradlo s ochrannou vrstvou. Ideální je dítě nedávat spát v overalu nebo jiném těžko sundatelném oblečku. Ideální jsou lehce stahovatelné kalhoty nebo dlouhé tričko apod. V případě, že by se dítě v noci probudilo a vyjádřilo potřebu vyzkoušet nočník. Ten by pro tento případ měl být umístěn hned vedle postýlky. Pokud je po 3-4 nocích vaše dítě stále suché, můžete téměř jásat.

Odplenkování trvá cca 3 dny – 2 měsíce. Záleží na individualitě dítěte a také kterou z výše uvedených metod zvolíte.

Mnohdy se stává, že dítě zcela odplenkujete a po nějaké době se začne opět počůrávat. Je to pouze přechodné období, které je potřeba přečkat. Může se jednat o pár dní, ale i pár týdnů.

Případně navštivte kurz Lucie Ernestové, kde se můžete zeptat a dozvědět se více, nebo navštivte její webovky:

www.spokojenamama.eu

Jedna malá zajímavost na závěr:

Věděli jste, že dítě do půl roku čůrá cca 4-5x za hodinu?

Dnes, v době jednorázových plen se na toto zapomíná a měly by na to myslet i maminky, které se chtějí pokusit o tzv. bezplenkovou metodu.

Pravý domácí jogurt

Výrobu domácího jogurtu jsem odkládala dlouho, stejně tak, jako tomu bylo u výroby pracího gelu. Pořád jsem měla za to, že bude jednodušší zajít na farmářské trhy a jogurt tam koupit. Teď již vím, že to byl názor mylný. Výroba domácího jogurtu vám zabere maximálně 15 minut. Je to snadné, rychlé a zároveň se naučíte zase něco nového.

Návodů a rad jak na to najdete na internetu spousty. Otázkou je, která je ta nejlepší a díky které dosáhnete toho nejlepšího výsledku v podobě extra eko, bio a zároveň chutného jogurtu.

V jednom jsem měla jasno a to, že nebudu zahušťovat. Ani sunarem, ani sušeným mlékem ani tatrovkou.

A tak jsem si vystačila pouze s 1 litrem mléka, dvěma lžícemi kvalitního bílého jogurtu, teploměrem a jogurtovačem.

Ze všech rad mě nejvíce zaujaly tyto dvě. A protože jsem nechtěla nechat nic náhodě vyzkoušela jsem rovnou obě varianty.

Varianta č. 1 (časově náročnější)

V hrnci jsem vyvařila všechny lahvičky i s víčky a naběračkou. Prý to tak mají pro biotické bakterie rády. Poté jsem ohřála mléko na 80 stupňů a nechala ho ochladit na 40 stupňů. Při této teplotě jsem mléko udržovala, zatímco jsem do něj vmíchala (pozor na hrudky) 2 lžíce kvalitního farmářského bílého jogurtu. Je zapotřebí takový jogurt, aby v něm bylo dostatek „dobrých“ bakterií. O mléku platí to samé. Ideálně přímo od farmáře a plnotučné. Takto připravené mléko jsem nalila do připravených lahviček, zašroubovala a vložila do předehřátého jogurtovače. Po 12 hodinách jsme se mohli těšit z výsledku

Varianta č. 2 (rychlovka)

Mléko jsem ohřála na 40 stupňů a přidala do něj 2 lžíce bílého jogurtu. Dala do lahviček a rovnou do jogurtovače. Opět na 12 hodin a hotovo.

Následně jsem porovnala obě várky a co se týče hustoty a chutě nepoznala jsem rozdíl. Je možné, že jogurty z první varianty vydrží v lednici déle. Bohužel tento test nebylo možno pro rychlou konzumaci provést :-) První varianta je vhodná v případě, že použijete nepasterizované mléko.

Můj tip:

• rozhodně doporučuji investovat do teploměru. Stojí pár korun a ušetří vám spoustu tápání a případných omylů.
• z poslední lahvičky jogurtu si ponechte 2 lžíce na výrobu další várky.
  pokud nemáte jogurtovač, prý se dají lahvičky zabalit hezky do peřiny, ideálně někde v blízkosti kamen či topení