Nevítaný host

To není možné... Je tam. Ne, to je přece blbost. Jo je tam. Fakt je tam. Ne. To prostě není možný. Proč by tam byla? Mě se tohle přece netýká. Tohle není v plánu. Rozhodně se mi to nehodí....

Srdce buší, mozek šrotuje. Snaží se popřít realitu.

Jdete spát a zdá se vám sen. Po probuzení si na malou chvíli oddychnete. Jo, to se mi zdálo. Super. Uf.

Pak zjistíte, že tam je. Je tam pořád. Realita.

Je všude okolo a já jsem stokrát uvažovala jaké by to bylo. Co by se mi honilo hlavou. Zda bych zvolila západní či východní medicínu. Ale v podstatě mě nikdy nenapadlo, že by se mě to mohlo týkat. Jako by si člověk mohl vybrat...

A pak večer ležím u celkem nudného filmu a zjistím, že je něco jinak. Na svém těle narazím na nevítaného hosta - malou bulku, která tam nemá co dělat. Ale je tam.

Po tom, co mozek zpracuje prvotní šok a tep se vrátí do normálu, začnu malého vetřelce řešit.

Lékaři mají naštěstí pochopení a věta: „našla jsem si bulku“ mi najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, otevírá všechny dveře. Zázračná formulka. Sezame otevři se jednadvacátého století. Jen s tím pokladem uvnitř to je trošku na hovno.

Jsem potencionálně akutní případ. Tam, kde na objednání čekám měsíc mě vezmou obratem. Takže hned ráno na gyndu, kde si kromě ujištění, že se nepletu, vyzvedávám i žádanku na sono. Dva dny čekání. Těžko říci, zda to bude dlouhé nebo ne. Nálada je ve vlnách. Chvíle sebelítosti, chvíle popírání. Mozek frčí na vysoké obrátky. Přehrává si všechny možné scénáře. A taky popírá, zlehčuje, snaží se neřešit. To asi aby si nezavařil závity. Každopádně se to snažím vidět optimisticky. Bude to v pohodě, proč by nemělo být? A když ne... Tak nevím. To si můžu jen myslet. Sice si v hlavě pomalu sestavuju plán pro případ nouze, ale tuším, že by mi byl stejně k ničemu, jako finanční kompenzace po nevydařené dovolené, ideálně ve formě dárkového poukazu na další zájezd.

Na sonu milion ženských, jsem tam nejmladší. Uf. Přišla nějaká slečna. Nejsem v tom sama. Trochu sobecká myšlenka, ne? Čekám, těm přede mnou oznamujou, že jejich vyšetření jsou v pořádku. Naštěstí žádná dramata. Žádné uslzené oči plné beznaděje.

No každopádně já ze sona mířím na onkologii pro žádanku na biopsii. Super... Prý se toho nemám leknout. Po cestě jdu okolo prodejny paruk. Kde je vzali? To splétají z koňských ohonů ne?

Biopsii jsem si užila. Nejlepší je, že vám opíchnou prso, aby to nebolelo, a vy ho pak částečně necítíte. Takže si rovnou můžete zkusit jaký by to bylo, kdyby tam nebylo. Dobrý, ne?

A nezbývalo než čekat. Ale nějak jsem tušila, že je vše v pořádku. Že na mě někdo dělá jen bububu.

A nepletla jsem se. Naštěstí.

Neumím si však představit, kdyby to bylo jinak. Člověk nad tím může sáhodlouze hloubat a myslet si, že ví jak by se cítil, co by dělal. Teď už vím, že ne. Že se vlastně ani my sami tak docela neznáme. Že jenom vlastní zkušenost nám odhalí i ta nejskrytější zákoutí nás samotných.